Vinohradnictví

Vinohradnictví

Archeologické nálezy ve Starém Městě potvrzují existenci vinohradnictví již v období Velké Moravy.Pěstování vinné révy proniká na uherskobrodsko již ve 13. a zvláště ve 14. století, kdy nabylo velkého rozvoje. Nepochybně již v té době se rozvíjelo vinařství i v Prakšicích a pokračovalo v 15. a 16. století, možná tehdy dosáhlo v obci vrcholu. První písemné zprávy o vinohradnictví v obci jsou až z počátku 17.století. Před rokem 1620 je v Prakšicích 81 měřic vinohradů. Je pravděpodobné, že největší výměra vinic byla již ve století 15.a 16. V lánovém rejstříku z roku 1671 je v obci uvedeno jen 28 měřic vinohradů.K výraznému poklesu jejich výměry došlo v průběhu třicetileté války.Obec byla již dříve známa svým vinohradnictvím. Z roku 1687 pochází pečeť obce Prakšice, která má ve svém reliéfu hrozen a dva vinařské nože.

Vinohrady byly nejdříve vysázeny v trati Stará Hora, dnes nazývaná Staré vinohrady, později byly vysázeny i v trati Nová hora, dnešní část vesnice Vinohrady. Menší část vinohradů byla i v části obce Grefty, kde byla vinice pro rozmnožování sazenic vinné révy, zde byl pěstován i chmel.Staré vinohrady jsou v prostoru od sběrného dvora po pravé straně potoka tekoucího do Holomně na přilehlých jižních svazích.V roce 1749 byl sestaven soupis, ve kterém je uvedena výměra vinohradů ve Staré hoře – 89 měřic a 4 achtele rozdělených mezi 75 poddanských majitelů, dále 10 měřic vrchnostenských vinic a pustých 15 měřic, celkem 114 měřic. V tomto období dosáhlo pravděpodobně vinohradnictví v Prakšicích svého vrcholu, protože dle Tereziánského katastru je v roce 1767 uvedeno již pouze 99 měřic vinohradů. Obce, kde bylo rozsáhlejší viniční hospodářství, mezi ně patřily i Prakšice, měly svou vlastní samosprávu. Ta byla na správě obce téměř nezávislá. Pro prakšické vinohrady byla vedena gruntovní kniha. Kromě řady zápisů uvádí, že Martin Varaďa koupil v roce 1796 vinohrad za přítomnosti horného Václava Vlka. Pro znázornění činnosti horného a jeho pravomoci ve vinohradech jej můžeme přirovnat ke starostovi obce. Horný se ve své práci řídil určitými pravidly zapsanými v horenském právu. Prakšické horenské právo se ale nedochovalo, bylo ale v sousedních obcích a panstvích obdobné. V písemné podobě se na uherskobrodsku zachovalo jen ve 4 obcích, mezi kterými jsou i Pašovice. Uvádí se v něm v úvodu, že horenské právo bylo napsáno v roce 1701. V roce 1769 jej nechal přepsat Jan Gajdůšek z čísla domu 23, aby “…..pro památku budoucího času bylo zachováno….“, jak uvádí v závěru horenského práva. Je zachováno dosud.
 

V další stati je uvedena vůle Maxmiliána Dominika z Kounic a Rietberku, který na žádost poddaných z Pašovic „aby je vinohradnickými právy obdařil“, ten tak učinil. Dále je uloženo, aby na den sv. Jiří byli zvoleni dva horní, kteří jsou povinni se ve své činnosti řídit horenským právem. V podstatě je jim svěřen dozor nad hospodařením vinohradníků, mají pravomoc řešit menší spory mezi nimi nebo rozhodnout o dalším postupu v soudních sporech. Dále byly stanoveny povinnosti notáře – hlídače. Hlavní část je věnována škodám ve vinohradech způsobená lidmi nebo dobytkem. Ustanovení o potrestání provinilců jsou velmi přísná a tresty kruté. Např. – jestliže byl někdo přistižen s hrozny nebo s jakýmkoli ovocem (kradeným),“….tehdy má jemu na hrdlo být uvázáno a s tím uvázán na šibenici“. Další ustanovení: „Za krádež 3 nebo více kůlů bude oběšen jako jiný zloděj“.
 

Do horenských knih byly zapisovány prodeje a nákupy vinohradů, dluhy na vinohradech a další údaje. Horenské právo se vyvíjelo staletí, vrchnost jím přenesla část svých pravomocí horným, kteří byli voleni vinohradníky. Umožňoval těm rodinným příslušníkům, kteří nemohli získat čtvrtlán nebo podsedek, jejichž počet byl od roku 1749 přesně vymezen, pořídit si pro přežití ve vinohradě přístřešek. Dále jej využívali k produkci vlastních potravin, zvláště zeleniny, zelí, luštěnin a dalších plodin pro vlastní výživu. Největší výměra vinohradů je písemně uváděna v roce 1749, v dalším období postupně klesala. Vinohrady byly do určité míry svobodná půda, kterou jeho majitelé mohli předávat svým dědicům nebo rodinným příslušníkům nebo je prodat. Horenská organizace i právo byly zrušeny v roce 1784. Horské právo bylo velmi výhodné, jak bylo uvedeno, pro poddané, protože vinohrady byly prakticky svobodnou půdou. Rovněž i pro vrchnost, které příjem z vinohradů byl zachován a nemusela se zabývat řešením různých sporů mezi vinohradníky. Svědčí o tom skutečnost, že nejsou známy žádné zápisy ze soudních sporů, které by musela řešit vrchnost. Poddaní se vždy podřídili rozhodnutí horného, kterého si zvolili, rozsudek při odvolání k vrchnosti by pro ně mohl být dle horenského práva krutý. Prodej vína byl skromným příjmem chudé skupiny obyvatel. Na mapě z roku 1827 je zakresleno v trati Stará hora 25 vinohradnických půd, v trati Vinohrady asi 30, z nichž část byla již v té době přestavěna na obydlí. Obdobně v Greftech jich bylo deset.

Po zrušení roboty a ukončení pronájmu pozemků potřeboval velkostatek stále více námezdních pracovních sil. Zvláště po rozšíření pěstování cukrovky bylo vinařství ekonomicky málo zajímavé. Ve druhé polovině 19. století se ve vinicích rozšířily houbové choroby, které podstatně snižovaly úrodu. Poslední ránu vinohradům dal révokaz, který se k nám rozšířil a v závěru 19. století přispěl ke zrušení vinic v Prakšicích. Pokus o obnovení vinohradů v roce 1936 ustaveným místním spolkem pro obnovu vinohradů v obci se nezdařil. Několik členů spolku vysázelo menší výměry vinic v tratích Staré vinohrady, Drahy,Grefty i jinde, ty v dalších desetiletích postupně zanikly.

Zpracoval Jaroslav Gajdůšek