Obsah
Páter Jan Dubský
V roce 2008 jsme vzpomněli 100. výročí jeho narození
Páter Jan Dubský se narodil 31.5.1908 v Moravanech u Kyjova, v rodině čtvrtníka Karla Dubského a jeho ženy Marie Dubské, rozené Šalšové, původem z Kostelce. Krátce po narození jeho sestry Marie (1910) vypuká 1. svět. válka a otec Karel Dubský rukuje na frontu. Ve válce však umírá a mladá vdova se s i s dětmi vrací do rodné chalupy v Kostelci č.9 ke svému otci Štěpánovi Šalšovi. Tam mladý Jan strávil své dětství. Po základní škole absolvoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a odtud odešel na kněžský seminář do Olomouce. Slavnostní primicie měl v Kostelci r. 1933. Svou kněžskou dráhu začal jako kaplan a administrátor na Slovácku, Valašsku a Hané a z posledního svého působení administrátora Rudické farnosti odešel již do Prakšic.
Do prakšické farnosti nastoupil jako její třetí duchovní správce 4.6.1937. Historicky prvním správcem farnosti byl P.František Dvořáček,rodák z Oplocen u Tovačova (od 12.2.1906-1.3.1933). Druhý správce byl P.Josef Herodek, rodák z Osyčan u Kojetína (od 4.7.1933-1.6.1937).
P. Dubský přišel do Prakšic (foto nahoře) nejprve jako administrátor a to v době, kdy se nedařilo vyřešit problém přístavby starého nebo stavby nového kostela. Stávající kaple zasvěcená Panně Marii byla postavená sice relativně nedávno, v roce 1859, již nestačila pojmout všechny věřící. Začátkem 20. století a zejména po první světové válce došlo k velkému nárůstu obyvatel. Oba předchozí duchovní správci uvedený problém nedokázali vyřešit. P. Dvořáček však již v roce 1927 započal se sbírkou na přístavbu starého kostela a na účtě Raiffeisenovy záložny, kterou v obci sám založil, úspěšně shromažďoval finanční prostředky.
Ve sbírkách pokračoval i P. Herodek a v roce 1936 již bylo na účtě 60.499,- Kč. Současně v té době řešili i občané Pašovic svůj vlastní problém. Pašovice patřily po staletí do farnosti na Velkém Ořechově, kde se také pohřbívali zemřelí občané z Pašovic.Ve třicátých letech ořechovský hřbitov již nestačil a jednalo se o vybudování nového. Na Pašovice připadl dost vysoký obnos a tak si v roce 1936 postavili hřbitov vlastní. Občané však nelibě nesli, že při pohřbu nemůže být sloužena mše svatá a uvažovali o postavení vlastní kaple. Rovněž cesta do kostela na Velký Ořechov byla, zejména v zimě, těžká a proto někteří raději docházeli do kostela v Prakšicích. Tam však nevešli ani prakšičtí občané, natož pašovští. Proto již před první světovou válkou byly činěny pokusy o přifaření Pašovic k Prakšicím. Vždy z toho sešlo pro finanční důvody-buď chtěli ořechovjané hodně za „odfaření“ Pašovic a nebo se zdálo pašovjanům moc za příspěvek na přístavbu kostela v Prakšicích. Teprve příchodem P. Dubského „ se ledy hnuly“, výstižně vyjádřeno slovy prakšického kronikáře Ing. Jaroslava Gajdůška v brožuře vydané k 60 letému výročí farního kostela v Prakšicích. Už v září roku 1937 uspořádal P. Dubský za pomoci Msgre. Jaroslava Hlobila –děkana z Uherského Brodu veřejné schůze v Prakšicích a Pašovicích, kde navrhli a vysvětlili občanům obou obcí výhody společné výstavby nového kostela. P. Dubský koncem září následně uskutečnil sbírku „dům od domu“formou úpisů na sběrní listině získal v Prakšicích a Pašovicích po stejných částkách dvakrát 75.000,-Kč.
P. Dubském se také podařilo překonat první velkou překážku a to tu, že občané Prakšic požadovali po Pašovicích 50% celkových nákladů na výstavbu kostela. Ti to však odmítali s poukazováním na fakty, že jsou počtem obyvatel a hlavně výměrou téměř poloviční, z hlediska příjmů podstatně chudší obcí a spravedlivé je pro ně přispět na výstavbu pouze podílem 35%. P. Dubský neúnavně večer po ukončení denních zemědělských prací navštěvoval členy obecních zastupitelstvech, zvláště v Prakšicích, aby je přesvědčil nejen o výhodách a naléhavosti potřebě stavby kostela, ale i o objektivním a spravedlivém podílu obou obcí Pašovice 35%, Prakšice 65%. Jeho nadšené úsilí a neúnavné přesvědčování nakonec i tuto překážku překonalo a zastupitelé Prakšic na své schůzi 14.5.1938 tento poměr schválilo.
V průběhu vlastní výstavby nového kostela to byl opět P. Dubský, který vše dokázal zorganizovat a zajistit.
Rozebrání starého kostela (foto nahoře) začalo 6.července 1938 a farníci to zvládli za 9 dnů. Dřevo na kostel nový zajistil P. Dubský z arcibiskupských lesů za poloviční cenu.Jeho přivezení provedli prakšičtí a pašovští rolníci zdarma svými koňskými potahy až z Kudlovské doliny. Za 66 dní se podařilo podařilo postavit kostel i se střechou a to v době žňových prací.Jak postavení kostela, tak žňové práce zvládli farníci bez jakékoliv mechanizace-ručně. Základem tohoto úspěchu byla dobrá organizace a obětavá práce P. Dubského, který stavbě kostela věnoval všechen svůj volný čas. Sám zajišťoval potřebný počet pracovníků 30-50 denně. Občané nastupovali na stavbu dle rozpisu na domovní čísla.
Objevila se další komplikace. Mobilizace 23.září 1938. 70 mužů z Prakšic a i sám P. Dubský museli nastoupit svou vojenskou povinnost. Práce na kostele se zastavily. Odvedeno bylo i osobní auto P. Dubského. Po mobilizaci nastoupil do Prakšic jako administrátor P. Stanislav Trnavský a P. Dubský nastoupil jako kaplan do Uherského Brodu. Práce na kostele se však bez P. Dubského nerozběhly. Proto dne 1.5.1939 se vrátil P. Dubský do Prakšic a tentokrát již jako jejich farář a stavba kostela se opět rozběhla. I ve složité válečné době se podařilo kostel dokončit, přestože shánění stavebního materiálu bylo za války velmi obtížné. Například přivezení 900kg sádry na výstavbu hlavního oltáře se zajišťovalo tak, že se vypravila skupina 30 občanů Prakšic a Pašovic vlakem do Olomouce, pěšky na sv. Kopeček ( asi 8 km ), kde převzal každý 30kg balík sádry a stejným způsobem se vrátil zpět. Dne 22.6.1941 byl nový kostel slavnostně vysvěcen Dr. Oldřichem Karlíkem, gen. vikářem olomouckým.
P. Dubský se podílel organizačně i na celé řadě dalších významných akcích a to nejen církevních. V roce 1943-1944 pomáhal zajišťovat elektrifikaci obou obcí. V letech 1947-1949 vybudoval v Prakšicích nový hřbitov s márnicí. V roce 1949 zajistil pro kostel nové zvony. Ve stejném roce se podílel na opravě poškozeného pomníku padlých v první svět.válce. P. Dubský má rovněž svůj podíl na výstavbě nové prakšické školy, kde významně pomáhal řídícímu obecné školy Ignáci Novákovi. Zorganizoval výstavbu silnice ze žulových kostek na Horním Konci ke kostelu. Aktivně se zúčastňoval společenského a kulturního života v obci-např. organizoval a sám režíroval divadelní představení.P. Dubský rád organizoval volný čas dětí, které ho měly rády (foto dole ).
Působení P. Dubského se velmi výrazně zapsalo do paměti jeho současníků a značně ovlivnilo vzhled i ráz obce Prakšice. Pro svou veselou a společenskou povahu byl velmi oblíbený.
Rodina Dubských v Kostelci měla přezdívku „U Skalečáků. Možná odtud se vzala jeho pevná vůle-jako skála- dotáhnou své plány do konce a splnit svá předsevzetí...
Jeho třináctileté působení v obci bylo naplněno obětavou a usilovnou prací, za kterou zasluhuje trvalou vzpomínku, uznání a poděkování. P. Dubský měl ještě celou řadu plánů, které však již nestačil uskutečnit- např. pomoci prosadit výstavbu nové silnice a železnice z Drslavic do Prakšic a Pašovic. Zabránila tomu politická situace v Československu.
Svou otevřenou a přímou povahou, svými křesťanskými ideály se P. Dubský stal nepohodlným a nebezpečným komunistickému režimu. 28. a 29.srpna 1948 se uskutečnila Hostýnská orelská pouť se 100 tisíci poutníky. Stala se manifestačním symbolem víry a protikomunistického postoje. Odstartovala však sérii orelských a katolických procesů s komunistickou justicí. Uvěznění arcibiskupa Josefa Berana dne 19.6. 1949 otřáslo celým katolickým a demokratickým světem a nenechalo nikoho na pochybách, jaké plány má nový režim s církví a lidmi, kteří mají odlišný světový názor a demokratické smýšlení. Arcibiskup Beran byl později na 14 let internován. P. Dubský se stal v druhé polovině roku 1950 předmětem sledování a zájmu komunistické tajné policie. V červenci 1950 byl zatčen přítel P. Dubského -biskup Stanislav Zela, který před rokem světil v Prakšicích nový hřbitov (foto dole).
Byl později odsouzen a strávil 13let v kriminále. Když byl P. Dubský upozorněn přáteli, že se chystá i jeho zatčení, zůstalo mu jediné řešení a to emigrace. Společně se skupinou kněží ( P. Hrubým a dalšími) překročil ilegálně hranice do Rakouska. Při útěku mu aktivně pomáhal prakšický rodák Vratislav Hladiš (1920) z č. 12. Bohužel jeho pomoc při útěku byla vyzrazena a za to pak později strávil 12 let v komunistickém žaláři.
Všichni exulanti po roce 1948 opouštěli hranice své vlasti v pevném přesvědčení, že se brzy vrátí. Touha po domově, po rodině, po vlasti, po své farnosti a farnících byla lékem pro duši a posilou v těžkých podmínkách exilu. „Šťastný návrat“ byl součástí každého přání k Vánocům, k novému roku a k osobním svátkům. Bohužel, většině exulantů, včetně P. Dubského to nebylo přáno...
Při průjezdu Rakouskem na cestě do Itálie navštívil P. Dubský mariánské poutní místo Mariazell ve Štýrsku, kde se potkal se skupinou českých poutníků. Těm zde sloužil mši svatou, za což se mu odvděčili finanční sbírkou pro jeho neznámou budoucnost...V Itálii strávil více než jeden rok v Nepomucenu-české papežské koleji v Římě. V závěru pobytu v Nepomucenu zvolil P. Dubský nečekané rozhodnutí – stát se misionářem. V lednu 1952 odjíždí z Itálie do USA. Již 30. ledna 1952 se hlásí v v katedrále Svatého Ducha, v městě Strassburg, diecézi Bismarck, v Severní Dakotě, v USA., Odtud ho posílají na misijní stanici v dakotsko-montanské prérii, kde mezi indiány působil několik let jako misionář. Tato jeho dobrovolná služba musela být opravdu hodně těžká. Záhy zjistil, že je těžké vžít se do nového prostředí a porozumět lidem, kteří mu sice byli nakloněni ale myšlenkově vzdáleni.
Proto se vrací k práci ve farnosti a stává se v roce 1957 farářem v kostele Svatého Petra a Pavla ve Flasheru, v diecézi Bismarck, Severní Dakota, USA. Tak jak byl P. Dubský mimořádně aktivní v době svého půsovení v Prakšicích, tak i v emigraci se ihned aktivně zapojil do společenského života. Stal se členem katolické organizace Československý Orel v exilu. Tento jeho krok však byl pro něho opět velmi nešťastný.V té době byla tato organizace plná svárlivých sporů, vzájemného osočování, třenic a hádek ohledně jeho programu a činnosti. Možná to plynulo z nervozity tehdejších členů z dlouhého pobytu v cizině, bez naděje dohledného návratu do vlasti. P. Dubský byl 30. srpna 1957 na II. valném sjezdu Čsl. Orla v exilu, Svatováclavské župy, zvolen starostou celé této organizace. Bohužel, ani po třech letech starostování se nepodařilo P. Dubském odstranit politikaření a sváření v exilovém Orlu.
V dubnu roku 1960, zcela znechucen, odešel z postu starosty a současně přestal být aktivní i v exilovém Orlu. Zaměřil se pouze na duchovní činnost ve své nové farnosti ve městě Grassna, západně od Strassburgu, kde postavil pro své farníky také nový kostel Svaté Trojice a také faru (foto dole).
V emigraci používal P. Dubský pseudonym P. Jan Oráč, pod kterým vydával i své literární povídky a básně do exulantských novin a časopisů. Věnoval se rovněž svým koníčkům – lovu zvěře, rybaření v řece Missouri a zejména chovu včel, kterých měl údajně až 80 včelstev.
Psychicky však velmi strádal. Bylo mu nesmírně těžké žít ve vyhnanství a mít srdce v daleké vlasti. P. Dubský stále častěji začal vyhledávat samotu. Stesk po vlasti, po svých blízkých, po své farnosti a farnících v Prakšicích, ho nakonec dovedl až k předčasné smrti. Zemřel na srdeční infarkt dne 22.11.1962, na své faře v městě Grassna v Severní Dakotě v USA ve svých 54 letech. Na skromném pomníku na jeho hrobě (foto dole) je anglicky uvedeno motto:
„Kytičko, modli se za nás...“
Jeho farníci z Prakšic a Pašovic na něho vzpomínají s láskou, vděkem a modlitbou.
text i foto : František Buráň
