Obsah
Zrcadlo času 6
Vinohrady
Další díl seriálu Zrcadlo času bude o Vinohradech. Až do dnešních časů si tato část obce zachovává svou osobitost, která je způsobená nejen větší odloučeností od centra obce, ale zejména svou historií. A historie Vinohradů souvisí samozřejmě s vinařením. Vždyť i nejstarší prakšická obecní pečeť z roku 1687 má znaku hrozen a dva vinařské nože.
Nejstarší zmíňky o existenci vinohradů v Prakšicích jsou již z 15. století. První byly ve Staré Hoře-nazývané Staré vinohrady ( lokalita poblíž současné skládky u UB ). Do tamních vinohradnických „bůd“ byly při morové epidemii v r. 1710 odvezeni občané nakažení morem. Jídlo jim tam vozili ale vrátit zpět do obce se mohli až po odeznění epidemie. Situace s vystěhováním nakažených prakšičanů se později opakovala v roce 1866 po prusko-rakouské válce při nákaze cholerou. Zemřelo tehdy 60-80 lidí. Souběžně s vinohrady na Staré Hoře byly postupně vysázený vinohrady nové-na Nové Hoře –dnešní Vinohrady a na stráních v Greftech. Víno se zde pěstovalo až do roku cca 1880, kdy vinice zanikly z důvodu „vinného moru“ ( perenospory) a přeměnily se v ovocné sady. Prakšické víno bylo sice nevalné kvality ( tak se píše ve starých kronikách ), ale rozloha vinohradů byla poměrně velká a tak se muselo postarat o odbyt. Víno sloužilo jednak k vlastní potřebě a k „obveselení“ v tehdejších těžkých časech, současně se musel odvádět povinný vinný desátek šlechtě a pro přebytky si jezdili šenkýři a obchodníci ze Slezska a severních Uher, kde víno neměli žádné. Obec sama neměla společného vinného šenku a proto hospodáři šenkovali sami, jeden po druhém, dle přesně stanoveného pořádku.
V roce 1751 se v Prakšicích vyšenkovalo poddanými lidmi mladého vína 63 věder a 26 másů. ( vědro mělo 40 másů a činilo asi 56 ? litru )
Vinaření se i v Prakšicích řídilo „horenským právem“, které mělo velmi přísné „artikule“, například zde byly exemplární hrdelní tresty pro zloděje třeba jen několika hroznů...
Ale zpátky k naší popisované ulici – kVinohradům. V sousedství vinic se stavěly vinohradnické bůdy, které neměly zděný komín a nemusely mít tedy číslo popisné. Patřily buď sedlákům a nebo tzv. hoferům-obyvatelům Prakšic, kteří neměli vlastní dům a vlastnili jen kousek vinohradu. Po zániku vinic se tyto bůdy postupně přebudovaly na rodinné domky. Samozřejmě v nich bydleli od začátku ti nejméně majetní občané Prakšic. Skromnost a jednoduchost části Vinohrady je patrná dodnes. Vinohrady jsou pro mnoho spoluobčanů Prakšic téměř neznámé ( někteří zde nebyly i desítky let ) a nutno podotknout, že i sami současní obecní zastupitelé, mají k Vinohradům mírně řečeno, poněkud rozpačitý vztah.
Samotní obyvatelé Vinohradů jsou však na svoji část obce hrdi. Žijí uprostřed krásné přírody a není hezčí výhled na celou vesnici, na Jeleně, Horňáky, Podubí, na vzdálené Vizovické vrchy a Velkou Javořinu, než právě odtud. Kde můžete na jaře po ránu slyšet slavíka, kde v zimě z okna pozorujete srnky v zahradě a která část obce má svou vlastní hymnu ? Vinohrady ji mají. Vinohraďan - kapelník Jan Chmelina (1890) z č. 172 napsal pro kluky z Vinohradů píseň, která se stala hymnou a zpívala se na tanečních zábavách v pozoru :
„ My jsme chlapci z Vinohradů, přišel měsíc listopad, co jste si kdo vydělali, zima se vás bude ptát.Jeden chodí bez košule, druhý zase bez gatí, počkajte vy sakra lumpi, šak vás zima vyplatí.“
 |
 |
Domek Eliáše Holovatého (1862) č. 140 ve Vinohradech. Na zápraží stojí František Šuranský (1883)-původem z Nedachlebic a později znamenitý prakšický včelař a jeho milá Marie roz.Holovatá (1886). Pohled od lesa, z roku cca 1905. Dům později vlastnil Jan Chmelina a pak Štěpán Šťastný ). Střecha je chráněna šindelem. Vyráběl se ručně štípáním z měkkého smrkového nebo modřínového dřeva. Dřevo se kácelo v zimě, kdy jsou stromy bez mízy a jejich dřevo je pak velmi odolné a trvanlivé. Před položením se nechal šindel cca tři měsíce vysušit a rozměrově stabilizovat.
Foto nyní. Domek č. 140 vlastní a rekonstruuje Pavel Müller (1975). Na dvoře má chovnou stanici čistokrevných psů různých ras, včetně párku mývalů. Dřevěný plotek proto zůstal a zvýšil se. Květiny v zahrádce nahradil výběh pro psy. Vstup do domu je nyní ze dvora. Vpravo je dům č.124 pana Vladimíra Tlacha (1950)- dříve Ulčíkovo.
 |
 |
Dům Aloise Kostelníka (1920) č. 97- ten cihlový a napříč. Foto z 60.let. Byl postavený po zboření zadní části domu Jana Gajdůška (1866)-později Němečkovo, který zde stával dříve. Přední část byla ponechána jako výměnek dědáčků.Pijáčkových, kteří zde dožili a teprve potom byla zbořena.
Nyní v domě bydlí Marie Kostelníková (1921) s rodinou své vnučky paní Matouškové, která dům opravila a zmodernizovala. Smrky vlevo na fotografii za uplynulých 40 let dům již předrostly...
 |
 |
Došková chaloupka č. 84 s převislou střechou nad zápražím patřící Josefu Varaďovi-"kaláčovi" (později Běhůnkovo), který stával v zahradě pod horním chodníkem za dnešním domem čp. 279 dnes již nežijících manželů Františky a Antonína Minaříkových (oba 1945) ve Vinohradech. Pamětníci si prý pamatují, že po 2. světové válce k němu od silnice vedl chodník vydlážděný z mosazných nábojnic dělostřeleckých granátů....
Fotografie z r.cca 1920. Došková střecha se vyráběla ze slámy, kterou lidé získávali běžně na polích. Tradičně to u nás bývala sláma ze žita, ale pozor, obilí nesmělo být ještě dozrálé Došky se nazývají dvojice slaměných snopků, které byly převázané krouceným slaměným provazem (povříslem). Došky se přehazovaly přes latě na střeše a utahovaly. Tloušťka takových došků bývala alespoň 250-350 mm. Podle toho, jak se kladly, mohla vzniknout buď plocha hladká, nebo zubovitě vrstvená (odstupňovaná). Takové doškové střechy musely mít sklon alespoň 45°, aby po nich mohla snadno stékat voda. Hřebeny střech a okolí komínů se pak zpevňovalo a zatěžovalo hliněnou mazaninou nebo drny a vykrývaly se pruhy šindele. Termoizolační vlastnosti doškové krytiny silné 350 mm odpovídají tepelnému odporu 14 cm pěnového polystyrenu a zachovávaly si přitom výbornou paropropustnost. Obdobné chaloupky nahradily původní vinohradnické bůdy. Nyní v domě s č.p. 165 bydlí rodina Maráškova a Fojtáchova.
